Zamyšlení

To je krásně na světě…
A jak?!…Opravdu?
Náš ŠVP se tak jmenuje a náš cíl je proto naprosto jasný.
Rozhlížíme se s dětmi celý rok po blízkém i vzdáleném okolí, hledáme a objevujeme, co se děje v přírodě, ve školce, ale i v nás samotných. Společně prožíváme každodenní radosti i starosti, snažíme se navzájem pochopit, co si přejeme a potřebujeme. Ale hlavně, co znamená žít společně, co navzájem spolupracovat, být k sobě tolerantní a ohleduplní.
Naším úkolem je ale také formovat chování dětí, jejich přizpůsobení se společnosti, ve které žijí a pro kterou jsou pokračováním. Snažíme se ze všech sil, aby děti znaly nejen základy společenského chování, ale aby pochopily, co dělají, proč to dělají a co pro ně znamená naučit se žít s druhými. Co jim vlastně takové soužití přináší. Tohle je někdy velkým problémem i pro mnohé dospělé. Nečekejme tedy, že dítě má hned jasno.
Jistě nikdo z dospělých úmyslně nechce být dětem špatným vzorem, ale někdy i tak dochází k tomu, že místo aby probíhala vzájemná spolupráce rodiny a školky, je tomu naopak.
Přitom stačí málo… mluvit! Domlouvat se, vzájemně se poradit. Samozřejmě, rodiče jsou ti první, kteří znají své děti, žijí s nimi přece od narození. Ovšem v době, kdy dítě nastoupí do školky a tam tráví denně i devět hodin, pedagog vidí to, co někdy zůstává skryto i rodičům.
Zaneprázdněnost a únava pracujících rodičů, někdy vede k tomu, že nemají čas soustředit se na své dítě. Maminky po skončení směny v práci čeká ještě druhá směna doma, známe všichni… úklid, nákupy a další „maličkosti“, pro které často nezbývá dostatek energie a chuti zabývat se něčím, co zdánlivě funguje, jak má. Rodičům často chybí náhled, jak se dítě projevuje ve společnosti svých vrstevníků. Upozornění učitelky na opakované nevhodné chování svého dítěte většinou pak přijímají nedůtklivě a jako útok na sebe nebo dítě. Pak už je jen krůček k tomu počkat si na to, až učitelka nebude mít zrovna svůj den a dát jí to náležitě pocítit. A pokud možno ji ve své stížnosti obejít. Jak málo by stačilo k tomu, aby se tohle nestávalo?
Mám návrh na pár možností. Neházejme vinu jeden na druhého, nehledejme na tom druhém to špatné a nečekejme na údajný prohřešek, ale promluvme si a hledejme společně schůdnou cestu. Vždyť každý z nás občas nemá svůj den.
Pokud děti ucítí přátelskou atmosféru mezi rodiči a učiteli, je jim mnohem lépe. A věřte, že děti vnímají velmi dobře vztahy a postoje mezi lidmi. Snad k tomu pomáhá i to, že jejich vnitřní svět ještě není zdeformovaný. Řeknou to, co chtějí, tomu, komu chtějí a jak chtějí. My už jsme díky výchově a zkušenosti zvyklí si ledacos nechat líbit, anebo si to vyřídit „jinak“, bez přímého střetu. Tak mě napadá, že i my se máme od dětí co naučit…
-vlc-

Sorry, no comments or trackbacks are allowed on this post.